Expedice Moldávie 2008
20. července 2008, Zlatka Součková
Cílem jubilejní X. expedice mládeže byla Moldávie, a to jak rumunská část nesoucí tento název, tak samostatná Moldavská republika – jedna z republik bývalého Sovětského svazu.
Naše desetidenní putování začalo v neděli 20. 7. v Brně, tradičně požehnáním a prosbou o ochranu, tentokrát výjimečně v kostele sv. Tomáše. Po dlouhé cestě autobusem přes Slovensko, Maďarsko a po rumunských cestách-necestách se naše expediční Scania zastavila až v „Klášterních horách“ Obcina Mare na rumunsko-ukrajinských hranicích, u prvního z nádherných malovaných klášterů jménem Moldovita. Pak už následovalo naše první dvoudenní putování: kláštery Sucevita a Putna – vlídné přijetí, nádherné fresky a ikony, vůně kadidla a myronu, krásná příroda – to vše nám vynahradilo útrapy spojené s deštěm, který nás vytrvale, neúprosně a s čím dál větší intenzitou provázel při naší cestě.
Ve středu jsme ještě navštívili další dva malované kláštery – Humor a Voronět a odjeli jsme do Iaši – jednoho z nejhezčích měst této části Rumunska. Zde nás opět potrápil déšť, ale - díky ochotným policistům, kteří nás „eskortovali“ ke katolické katedrále, kde nás přijali s otevřenou náručí, i když už bylo dost pozdě večer i díky strážci pravoslavné katedrály, který před námi nezamknul, ač byl již čas, ale pozval nás, abychom se pomodlili u hrobu sv. Paraskivy a vyprosili si její ochranu na další cestě - toto město zůstane v naší paměti jako místo, kde je každý poutník vítaným hostem. Pak už jsme, opět v dešti, s malou exkurzí na místní letiště a tak trochu s obavami, co nás čeká, směřovali na moldavskou hranici. Překvapil nás na tamní poměry rychlý průběh odbavení; co nás ale nepřekvapilo, byl katastrofální stav místních silnic.
Ve čtvrtek jsme se probudili do slunečného moldavského rána, a tak zatímco se sušily naše stany, boty a další svršky, zamířili jsme do klášterního komplexu vytesaného do skal v meandru řeky Raut na místě zvaném Orheiul Vechi.
V pátek jsme, při návštěvě dalších klášterů – Kurk a Capriana, s potěšením zjistili, že se zde kláštery a chrámy nejen opravují, ale také intenzivně duchovně žijí, což dokazuje velký a stále rostoucí počet řeholníků. Při nocování u vesnice Capriana se nám potvrdil fakt, že Moldávie je zemí s nejmenším turistickým ruchem v Evropě - naše tábořiště u silnice budilo takovou pozornost, že řidiči troubili, blikali, zastavovali a dokonce vystupovali, aby se přesvědčili, že je neklame zrak.
V sobotu ráno jsme minuli vyhlášené a rozsáhlé vinné sklepy ve městě Cricova a zamířili do Kišiněva – hlavního města Moldávie. V katedrále nás zde přijal otec generální vikář a pověděl nám o strastech i radostech katolické církve v Moldávii, která zde tvoří jedinou diecézi s 24 kněžími a asi 20.000 věřícími, kteří jsou převážně polské, rumunské, německé či ruské národnosti. Poté, co jsme zde slavili mši svatou, vydali jsme se ke katedrále pravoslavné a na další průzkum, abychom se přesvědčili, že historickými památkami se toto velkoměsto pyšnit opravdu nemůže. Odtud jsme zamířili na jih, do autonomní oblasti Gagauzie, kde žijí potomci Turků a potom zpět do Moldávie navštívit českou vesnici Holuboi.
V neděli jsme zamířili zpět do Rumunska. Ve městě Bacau jsme, po skončení čtyřnásobné místní svatby, slavili nedělní mši svatou.
V pondělí nad ránem jsme dorazili na úpatí Ceahlavských hor, do vesnice Durau, odkud jsme po skupinkách zdolávali tyto nádherné strmé bělozrnné hory a kde jsme žasli nad krásnými výhledy, romantickým západem slunce i ranním mořem bílých oblaků v údolí, ochutnávali rumunské národní jídlo mamaliga, koupali se pod vodopády Duruitoarea, opět se ukrývali před deštěm, opět sušili mokrou výstroj …
Naše výprava do východních pravoslavných zemí nemohla skončit příznačněji než děkovnou mší svatou, kterou jsme po vlídném přijetí a s laskavým svolením představeného místní pravoslavné církve slavili v exercičním domě našich pravoslavných bratří.
