Amálka seděla u dědečka a babičky v obýváku a nudila se. Na stole ležela stará kniha, jeden z prarodičů ji měl asi rozečtenou. Protože nevěděla, čím zajímavějším by se mohla zabavit, vzala si ji na klín a začala si ji prohlížet. Asi někde uprostřed objevila usušený list.
„Dědečku, co to tady máš za lístek?” zeptala se, když přicupitala s knížkou do kuchyně, kde si děda pil svou odpolední kávu. „To je třešeň. Ten list jsem si schoval, protože strom, na kterém vyrostl, pro mě hodně znamenal.” „Ále, to mě zajímá,” zapojil se do rozhovoru Vilda, který zrovna také vstoupil do kuchyně. „Mám tvoje vzpomínky, dědo, moc rád.” Oba sourozenci se posadili ke stolu a děda se dal do vyprávění:
„Tento list je z třešně. Když jsem byl malý, měl jsem třešně moc rád, jenže na naší zahradě třešeň nerostla. O pár domků dál bydlela stará paní, která ji ale v zahradě měla. A já jsem jí je občas s kamarády chodil krást. Strom s třešněmi byl
totiž až na konci její zahrady, plot se dal snadno přeskočit a z jejího okna na něj nebylo dobře vidět. Jednou jsme si ale nevšimli, že paní je zrovna v zahradě, a tak nás nachytala. Mysleli jsme si, že na nás bude křičet a vyžene nás. Ona nám ale řekla, ať jdeme za ní pod altán u domu. Byla na nás moc milá a nabídla nám koláč. Řekla nám: 'Kluci, když si budete chtít natrhat třešně, tak mi přijďte říct a já vás k sobě na zahradu ráda pustím. Můžeme se domluvit, že vždycky natrháte něco málo pro mě a zbytek si odnesete domů. Já jsem už stará a na strom bych stejně nevylezla.'
Vždycky, když si na to vzpomenu, znovu mě dojme,” povzdechl si děda, „jak se k nám laskavě zachovala. Bylo z toho hezké přátelství, chodili jsme pak za ní často.” „To se nedivím,” usmál se Vilík a dodal: „Dal bych si třešně.”

Ježíš se zajímá i o ty, kdo jsou v očích ostatních darebáky. Je k nim laskavý a chce se jim věnovat. Zajímá se opravdu o každého člověka. I o tebe. Pozveš ho k sobě?