„Děti, pojďte na svačinu!” zavolala babička na Vilíka a Amču, kteří si hráli na dvoře. Nechtělo se jim, ale hned ji poslechli a přišli do kuchyně. Posadili se ke stolu, na kterém už na ně čekal čaj a chleba s máslem. Babička ještě přinesla talíř se šunkou a sýrem. Vilda se na něj podíval a poprosil babičku: „Nemohl bych si to dneska dát s marmeládou? Já nějak na šunku ani sýr nemám chuť.” „Jasně,” dovolila mu to babička, „vezmi si ji z lednice.”
Vilda vstal od stolu, zašel si do ledničky a vytáhl z ní meruňkovou marmeládu. „Zvládneš ji otevřít?” ujišťovala se babička. „No jasně! Já už jsem otevřel tolik sklenic. Žádnou pomoc nepotřebuji.” Babička pokrčila rameny a nechala vnuka, ať si tedy poradí.
Jenže mu to nešlo. Snažil se víčkem otočit, ale bylo jako přilepené. Zkoušel to s rukou v utěrce, ale nepomohlo to. Už byl úplně rudý. Babičce to nedalo a znova se zeptala: „Tak chceš s tím pomoct?” „Ne, nechci!” vykřikl vnouček a zkoušel to znova.
Jenže sklenice zůstávala pořád zavřená. Vilda už to nevydržel, strčil ji zpátky do lednice a utekl do obýváku. Tam naštvaně seděl s rukama překříženýma na hrudníku. Za chvíli se mu začaly z očí koulet slzy.
Amálka z toho byla vyděšená. „Co se Vildovi stalo?” ptala se babičky. „To nic. Brzy ho to přejde. Prostě si jen nezvládl přiznat, že tu sklenici nedokáže otevřít,” uklidňovala ji babi.
Vilda se za chvíli vrátil do kuchyně. Oči měl červené od pláče a zakuňkal: „Babičko, prosím, otevřela bys mi ji?” Babička ráda vnukovi sklenici otevřela. A k tomu dodala: „Pamatuj si, Vilíku, že přiznat, že něco nezvládneme, není žádná hanba. Každý z nás něco nedokáže. Jsme tu od toho, abychom si pomáhali.” Vilda si byl jistý, že na to nezapomene.

Ten, kdo dokáže přiznat, že něco sám nezvládne, je pokorný. Opakem pokory je pýcha. Neboj se přiznat Ježíši, že něco nedokážeš.

S čím potřebuješ pomoct ty?