Dědeček vítal Amálku a Viléma ve dveřích: „Ahoj, děti! Dnes máme pro vás s babičkou speciální překvapení. Musíte si ho ale nejdřív najít. Je schované někde v obývacím pokoji.” Amálka a Vilda výskli nadšením. Jakmile se vyzuli, utíkali do obýváku. Hledali pod gaučem, za skříněmi, mezi polštáři. Po pár minutách slavila úspěch mladší hledačka: krabičku převázanou žlutou stuhou objevila na poličce vedle rodinné fotografie. „Správně, to je ono!” pochválil ji děda.
Obě děti si sedly na gauč a netrpělivě se do krabičky dobývaly. Uvnitř byla dvě malá autíčka s ovladači. „Tý jo, to jsou auta, co jezdí samy!” zajásal Vilda. I Amálce se to líbilo. „Ne tak úplně,” uváděl věc na pravou míru děda a sundal ze skříně nějakou krabici. Pak ji otevřel. „Auta dokážou jezdit jedině po této silnici, která se musí složit. Ale ještě než vám ji dám, bych od vás chtěl něco slyšet. Když jste rozbalili auta, zapomněli jste totiž něco říct. Sourozenci se nejdříve nechápavě podívali na dědu a pak na sebe. Nevěděli, co po nich chce. „To mě mrzí, že nevíte,” zareagoval na jejich výrazy ve tvářích děda. „Zkuste nad tím chvilku přemýšlet. Půjdu si na chvíli i s krabicí sednout do kuchyně a počkám, až vás to napadne. Bylo by mi líto, kdybyste na to nepřišli.”
Jen se za ním zaklaply dveře, Vilda se plácnul do čela: „Jsme to ale hloupí! Ami, vždyť my jsme dědovi zapomněli poděkovat.” „No jo, máš pravdu,” přidala se sestra. Ihned šli svou chybu do vedlejší místnosti napravit: „Děkujeme ti, dědečku.” Děda je pak poslal, aby šli poděkovat ještě babičce. Pak společně vytáhli jednotlivé díly autodráhy v obývacím pokoji na koberec a společně ji postavili. Celé odpoledne pak s auty po dráze drandili, zkoušeli mezi sebou závodit nebo jezdili jen tak. Moc je to bavilo. A děti si byly jisté, že už nikdy nezapomenou poděkovat.

Za každý dárek, který dostanu, nezapomenu poděkovat. Největším dárkem je pro mě ale Ježíš a to, co pro mě udělal. Jemu děkuji v modlitbě.

V jakých dalších situacích je ještě dobré poděkovat?