Když ve čtvrtek odpoledne Amálka a Vilík vpadli do dědovy a babiččiny kuchyně, uviděli na stole velkou krabici a hromadu fotek. „Co to máš, babi?” zeptala se zvědavá Amča a zabořila ruku do černobílé hromádky. „Ty jo, něco takového jsem ještě neviděla. Mamka taky tiskne na tiskárně a zakládá je do alba, ale jsou všechny barevné. A kdo je tahle holčička?” ukázala prstem na fotku dívenky. „To jsem já,” usmála se babička, „když jsem šla poprvé do školy.” „Tý jo, to je tedy hodně stará fotka!” žasl Vilda. „No, to je,” na to babi.
Děti pak babičku prosily, aby jim vyprávěla o svém dětství. Amálka a Vilda se prohrabávali fotkami, prohlíželi si je a nechali si vykládat zážitky. Přisedl si i děda a přidal také pár historek. „Tady jsme se chodili koupat,” ukazoval fotku řeky, na jejímž břehu sedělo několik dospívajících dětí v plavkách. „A tohle byl náš pes. Měli jsme ho moc rádi, vyrostli jsme s ním, hráli jsme si spolu skoro každý den,” ukazovala babi na černobílou kolii.
Už byli za polovinou celé hromádky, když Vildu najednou napadlo: „Babi, jak je možné, že jste na všech těch fotkách tak veselí a šťastní?” Babička bez váhání odpověděla: „Víš, Vili, jedna věc je, že tenkrát se až tolik nefotilo. Vyfotit a následně vyvolat fotku bylo složitější než dnes. Takže když už někdo něco zvěčňoval, chtěl mít fotky hezké a fotografovaní lidé se na něj usmívali. Ale druhá věc je, že šťastní jsme opravdu byli, to jo. Vůbec nic nám nechybělo. Sice jsme nikdy neměli peněz nazbyt, a tak jsme šetřili, jedli jednoduchá jídla a dědili po sobě oblečení, i když už bylo trochu roztrhané. Ale to nám vůbec nevadilo. Byli jsme všichni spolu, jako malí jsme si pořád společně hráli s dětmi od sousedů, byli jsme skoro pořád venku. Rodiče nás měli rádi a udělali pro nás první poslední. My jsme se jim zase snažili pomáhat. A to bylo na tom všem nejdůležitější. Myslím, že v srdci jsme byli velmi bohatí.”
Vilda si v tu chvíli vzpomněl na událost minulého týdne, kdy nechal mladší sestře poslední bonbon. „To je přesně ono,” pomyslel si. „Mít hezký vztah s Amálkou je lepší než tisíc bonbonů. A mít hezké všechny vztahy a starat se o ně je daleko větší bohatství než peníze nebo cokoli hmotného.”

Do nebe se za peníze ani žádné věci nedostaneme. Důležitější je být dobrý a chovat se hezky k druhým lidem.

Viděl/a jsi někdy černobílé fotky?