Minuty až hodiny umírání jsou pro zemřelého chvílí zásadního rozhodnutí se pro Boha, pro přijetí jeho lásky a záchrany, než se s ním zemřelý setká. Proto je třeba zemřelého provázet svou modlitbou. Pokud je to možné, můžete zavolat kněze, který je ochoten přijít k zemřelému a pomodlit se s vámi. Proto se také nechává zvonit tzv. umíráčkem, aby se za zemřelého mohli pomodlit také ostatní lidé.

„Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti?... Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání.“
(List sv. Pavla Římanům, 6. kap.)

Protože Bůh je jediným dárcem života pozemského i toho, který pokračuje po smrti, a protože nám pro naši slabost a hříšnost poslal svého Syna, který za nás zemřel a vstal z mrtvých, abychom mohli žít věčně. Proto pomáháme svým blízkým, aby žili podle svého křtu a Ježíši – a tak i Bohu Otci – se svěřili, a to nejen během jejich života a umírání, ale i po smrti. To se děje při křesťanském pohřbu: spojujeme se s Bohem, který o naší bolesti ví a může nás potěšit, prosíme spolu s celou církví o jeho milosrdenství pro našeho zemřelého, svěřujeme jej lásce ukřižovaného a vzkříšeného Krista a doprovázíme jej k Otci.

„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
(Ježíšova slova, Janovo evangelium, 3. kap.)

Spolu s farářem a pohřební službou je třeba nejprve domluvit den a hodinu rozloučení. Kromě návštěvy pohřební služby je pak třeba s farářem připravit způsob a průběh obřadu a je možné se společně za zemřelého pomodlit. Při přípravě se řeší:

• zápis do matriky: z údajů jsou třeba zejm. jméno a příjmení, vč. rodného, stav, místo narození a místo křtu a informace, zda byl zemřelý zaopatřen (tj. zda se s knězem v posledních týdnech duchovně na smrt připravil),
• způsob pohřbu: zda bude rozloučení se mší svatou (eucharistickou bohoslužbou – nejvyšší forma křesťanské modlitby – trvá cca 40 min. až 1 hod.), nebo jen s bohoslužbou slova (čtení a promluva, na které hned navazuje obřad posledního rozloučení před pohřebním průvodem – trvá cca 25 až 40 min.; to je vhodné zejm. v případě, kdy je většina účastníků bohoslužby nepokřtěná; je však možné také k této kratší bohoslužbě za nějakých okolností připojit obřad svatého přijímání, a tzv. mši za duši zemřelého pak nechat sloužit jindy),
• příprava bohoslužby: rodina může vybrat někoho, kdo přečte čtení (ideálně biřmovaný člověk; rodina si také může vybrat 1–3 biblická čtení – viz. níže –, příp. i biblické texty, které měl zemřelý rád) a přímluvy, může také nést obětní dary (chlebové hostie a víno),
• příp. čtení vzpomínky na zemřelého: je možné před bohoslužbou, příp. před obřadem posledního rozloučení přečíst nějakou vzpomínku na zemřelého jako připomenutí jeho důležitých životních událostí a hodnot (co bylo výrazné na jeho životě, jakého dobrého díla byl účasten, jaké důležité duchovní hodnoty žil apod. – takovou vzpomínku může z textu rodiny doupravit a přečíst i kněz), nebo ijako osobní rozloučení s ním (v tom případě je vhodné, aby jej říkal někdo, kdo zemřelého lépe znal).
• hudba: varhaníka nebo kapelu většinou zajišťuje pohřební služba. Je možné k bohoslužbě domluvit i konkrétní skladby (které zemřelý měl rád; při duchovním obřadu zaznívá liturgická, příp. po domluvě jiná křesťanská či biblická hudba; při průvodu na hřbitov mohou znít skladby dechové hudby k průvodu, nejvhodnější je zpěv žalmů; při obřadu u hrobu jsou vhodné křesťanské písně; po skončení obřadu je možné nechat zahrát jakoukoli hudbu, kterou měl zemřelý rád).

Církevní pohřeb je službou rodiny církve svému zemřelému bratru či sestře, proto se za něj nic neplatí. Je však možné k darům bohoslužebné oběti přispět i finančním darem: je zvykem k tomuto účelu konat po přímluvách sbírku (ta se pak používá na výdaje spojené s konáním bohoslužeb v kostele) a podobný účel má i tzv. intence.

Nejdůležitější je pro zemřelého smíření a odpuštění, a to v mezilidských vztazích: proto je důležité snažit se zemřelému odpustit a za odpuštění jej také prosit. Pokud jsme něco z toho nestihli za života, je možné to udělat i po smrti, protože nás se zemřelými Bůh v Ježíši Kristu spojuje. Stejně důležité je smíření a odpuštění mezi zemřelým a Bohem: To pro nás udělal Ježíš Kristus svou smrtí a vzkříšením. Proto při rozloučení slavíme a zemřelému vyprošujeme Ježíšovu velikonoční oběť (tzv. mši svatou). Nejlépe se jí můžeme účastnit, když sami přijmeme eucharistii (tzv. svaté přijímání). Z tohoto důvodu je vhodné přijmout před tím svátost smíření (tzv. svatou zpověď). Vysluhuje se před každou mší svatou, nebo je možné se s knězem domluvit individuálně.

Rozloučení se zemřelým je bytostně lidská záležitost. Je velmi důležité – i z psychologického hlediska –, aby se se zemřelým rozloučili všichni, kteří s ním byli za života zvláště provázáni. Proto je i velmi vhodné, aby se s ním mohly rozloučit i děti. I když loučení provází smutek a pláč, patří k lidskému životu a pomáhá se s pozemskou ztrátou lépe vyrovnat. Bez rozloučení by v životě něco zásadního chybělo.

Věříme, že v důsledku hříchu se duše odděluje od těla a sama zatím žije bez fyzického těla a čeká na chvíli, kdy nás všechny na konci pozemských dějin Bůh vzkřísí. Naše zemřelé tělo, které ukládáme do země, Bůh při vzkříšení znovu obnoví a povýší do podoby vzkříšeného Kristova těla. Proto ostatky ukládáme s co největší úctou na jednom místě k tomu určeném tak, aby i další generace věděly, kdo je na něm uložený, a mohly se za něj modlit. Nejvhodnějším způsobem je uložit celé ostatky zemřelého v rakvi. Pokud to však neumožňují podmínky (např. finanční nedostatek), je možné ostatky uložit i spálené na popel v urně. Není však správné popel rozházet, nebo urnu nechat doma, protože tím není možné řečené podmínky dodržet.

Duše zemřelého přistupuje před Boží tvář. Pokud zemřelý ještě za života uvěřil Bohu a Ježíši Kristu, otevřel se jeho milosti a Bůh ho vezme k sobě. Je však možné, že se ještě dostatečně nepřipravil na příchod do blízkosti nesmírné velikosti a lásky Boží a nenapravil nebo neprosil za odpuštění za své viny a hříchy. V takovém případě jej Bůh připravuje a očišťuje (tomuto stavu říkáme očistec), a to může být i velmi bolestný proces. Proto se za zemřelé modlíme. Zvláště důležité je nechat za zemřelé sloužit Kristovu oběť (mši svatou), žehnat hroby (to děláme zvláště v 1. listopadovém týdnu) či vyprošovat jim tzv. odpustky (tj. Boží odpuštění toho, co zemřelí svými hříchy způsobili a nenapravili; pozn.: neplést si s učební látkou o zneužívání odpustků).

Křest, který křesťan během svého života stále obnovuje a učí se podle něho žít, je základním uskutečněním rozhodnutí se člověka pro Boha. Takto mohou křtem svěřit Bohu i rodiče své dítě. Pokud se člověk takto svěřil – nebo jako dítě byl svěřen Bohu – a vědomě to později neodmítl, je logické, že jej s církví pohřbíme s nadějí, že se i před smrtí Bohu svěřil. Pokud nestihl být pokřtěný vodou, ale víme o něm, že to před smrtí chtěl, nebo pokud rodiče chtěli pokřtít své dítě, ale zemřelo dříve, považujeme jej za pokřtěného touhou (tzv. křest touhy). V tom případě ho odevzdáváme Bohu jako křesťana.