Děti se celý den nemohly dočkat, až je děda po obědě vyzvedne. Když ho Amálka uviděla, rozběhla se a skočila mu do náruče. „Dědečku, já se tak těším, až si s tebou budu hrát!” pištěla. Vilda zase radostí poskakoval po chodníku a v duchu přemýšlel, jestli z kolejí, které má u prarodičů nachystané, postaví kruh, nebo raději osmičku.
Když dorazili do dědova a babiččina domku, babička je vítala připravenou svačinou. Tentokrát měli jogurt a jablko. Když se nasytili, babička na ně spiklenecky mrkla a řekla: „Tak, děti, a hádejte, co pro vás dneska ještě mám.” „Banán?” hádala Amča. „Zmrzlinu?” zkoušel to Vilík. Ale ani jeden se netrefil. Babička přinesla misku bonbonů.
Obě děti se na ně vrhly. „Počkat, počkat,” krotila je babi. „Spravedlivě se o ně rozdělte. Berte si je po jednom a na střídačku.” Děti si je tedy postupně rozebíraly, až mělo každé na hromádce před sebou osm bonbonů. V misce však ležel ještě jeden. Lichý. Komu připadne?
Vilík i Amálka by samozřejmě chtěli poslední bonbon pro sebe. Nastalo hrobové ticho. Sourozenci se na sebe upřeně zadívali. Děda s babičkou se oba otočili směrem k dětem a čekali, co se stane. Po pár vteřinách ticho prolomil Vilda, který Amálce pověděl: „Ami, víš co, vezmi si ten bonbon ty. Vždyť to vůbec nevadí, že budeš mít víc. Mám tě rád, tak ti ho chci nechat.” Mladší sestřička se na bráchu vděčně usmála a natáhla svou malou ručku do misky. Nesměle sebrala bonbon a přisunula si ho na svou hromádku. „Děkuji,” pípla.
Babičce to nedalo a celou situaci okomentovala. „Jsem ráda, děti, že jste se spolu dokázali domluvit. Mám radost, Vilíku, že jsi svůj bonbon nechal sestře. A moc se mi líbilo, co jsi jí řekl. Tím, že jsi jí ho věnoval, jsi vyjádřil, že ji máš rád, a to je mnohem důležitější, než abys měl o jeden bonbon víc.”

Na vztazích záleží mnohem víc než na věcech.

Už jsi někdy někomu něco daroval/a?