Máma s tátou zavolali Amálku a Vildu do obývacího pokoje. Chtěli s nimi mluvit. Když se všichni usadili, táta dětem přednesl novou, důležitou informaci: „Děti, rozhodli jsme se s maminkou, že bychom pravidelně ve čtvrtek odpoledne chtěli mít trochu času pro sebe, protože máme hodně práce a potřebovali bychom více odpočívat. Budeme spolu možná chodit sportovat. Proto bychom se s vámi chtěli domluvit, že byste vždycky ve čtvrtek po škole chodili na návštěvu k babičce a dědovi a zůstávali tam do večera. Nebo by vás mohli hlídat tady doma, když budete chtít. Co byste tomu řekli?” Vilda ani Amálka nebyli proti. U dědy a babičky bývali vždycky moc rádi. Oba se jim vždycky naplno věnovali a oni se od nich dozvěděli a naučili spoustu nových věcí.
Rodiče měli radost, že děti souhlasí. „Dobře. Zítra je zrovna čtvrtek, tak by vás ve škole a školce vyzvedl děda, ano? My vás pak večer odvezeme autem domů. Pokud si s sebou chcete vzít nějaké hračky, nachystejte si je do batůžku a my vám je k babi a dědovi hodíme po cestě do práce,” rozhodla o dalším postupu maminka. Děti přikývly a odešly do svého pokoje, aby se na první dlouhou návštěvu u prarodičů připravily.
Vilda nejdříve nevěděl, s čím by si chtěl na návštěvě hrát. Nakonec si sbalil do plátěného pytlíku dřevěné koleje s vlakem a vagony, aby si je mohl s dědečkem postavit. Zato Amálka ani chvíli nezaváhala. Věděla, že jí na návštěvě bude stačit její nejoblíbenější plyšák. (Zde možno doplnit plyšáka podle toho, jakého máte k dispozici. Děti mu mohou společně vymyslet jméno.) Jenže ouha. Chodila po pokojíčku tam a zpátky a nemohla ho najít. Podívala se do všech šuplíků a přihrádek, ale plyšák nikde. Dala se do pláče.
Uslyšela to máma a přiběhla za ní. Amálka se jí hned vrhla kolem krku a vzlykala: „Já jsem ztratila svého plyšáčka.” Maminka ji pohladila po vlasech a klidným a soucitným hlasem pravila: „Pojď, Amálko, půjdeme ho společně najít.”
Převrátily spolu skoro celý pokojík naruby, vysypaly všechny krabice s hračkami a odsunuly skříňky. Trvalo to asi půl hodiny, ale nakonec ho přece jen objevily zapadlého za peřiňákem. Amálka měla takovou radost! Až jí vyhrkly slzičky štěstí. I máma se s ní radovala. „Odteď si na něj budu dávat daleko větší pozor. Vždycky ho hezky posadím na svou postel, aby mi už nikam nezapadl,” slíbila Ami.