Z nauky církve teoreticky víme důvody pro první důraz: že kostel je posvěcené místo, také zvláště pro přítomnost eucharistie, která je reálnou přítomností Krista: skrze smysly vnímatelný chléb se nám daruje On; rozdíl ten zvláštní dar jeho přítomnosti ve svátosti vyjadřuje teologie latinským pojmem opus operantis (= dílo toho, kdo působí – Kristus se nám ve svátosti aktivně dává jako zdarma daný dar, nezávisle na všem, pokud ho neodmítneme fyzicky nebo postojem); a víme také, že jestliže je přítomný nejen jako člověk, ale i jako Bůh, zaslouží naše klanění, jako i biblické postavy padaly před Božím zjevením na tvář.

Ale také nás církev učí, že eucharistii slavíme jako společenství, ne jako jednotlivci: tak tomu přece bylo také při poslední večeři, při zjevování Vzkříšeného i v prvotní církvi, která se k eucharistii scházela společně, a to dokonce ne v oficiálně posvěceném kostele, ale po domech (Sk 20,7), první křesťané byli pozorní k těm, kteří k nim do shromáždění přišli (Jk 2,2–3) a věděli také, že se musí před bohoslužbou usmířit, pokud proti sobě něco měli (Mt 5,24).


V argumentech k oběma postojům bychom mohli pokračovat, ale to nestačí, znát to jako poučky, ale potřebujeme tomu také porozumět a aby to přešlo také z hlavy do srdce. Jak sloučit oba postoje? Jak odpovědět na dané otázky? Je více Bůh přítomný v kostele než venku? Kdybychom v kostele Ježíše viděli fyzicky jako člověka, vadilo by mu, kdybychom se bavili mezi sebou?

Přemýšlel jsem nad tím, co by o tom řekl sám Pán Ježíš, a ač by to jistě on sám vyjádřil mnohem lépe a jasněji, zkouším si to představit takto:

„Moji milovaní!

Já jsem přišel k vám na zem, protože jsem si vás s Otcem zamiloval a vím, že beze mne nemůžete žít, nemůžete odolat hříchu a smrti, „beze mne nemůžete dělat nic“ (J 15,5). A i když jsem od vás fyzicky znovu odešel, zůstávám s Otcem stále s vámi (Mt 28,20), a to všude, kde jste: když procházíte nádherným chrámem přírody, stvořeným Otcem, když jste doma s rodinou či sami ve svém pokoji (Mt 6,6), jsem s vámi v práci i na cestě, když odpočíváte, radujete se s přáteli, když se namáháte či pláčete. Zvlášť se těším na okamžiky, kdy si najdete čas se mnou promluvit či když se staráte o druhé či když cokoli děláte z lásky k mému Otci!

Jsem všude, kde jste, abych vám byl na blízku (Mk 3,14), abych vám promlouval k srdci, abych vás posiloval. Já přece vím, že mou sílu potřebujete ke všemu! Během svého života a na kříži jsem za vás dal úplně všechno a toužím se vám darovat a jsem k tomu stále připravený!

Ale vím také, že to ne vždycky úplně chápete, vím, jak často na mě zapomínáte, jak často si mě nevšimnete, a pak se zbytečně trápíte, nemáte sílu odolávat svému sobectví, nedokážete najít soulad mezi sebou navzájem, vím, jak pak málo spolupracujete, věci děláte po lidsku, ale s malou plodností, jak často zapomínáte milovat mě a mého Otce…

A tak jsme přemýšleli s Otcem, co pro vás udělat, abyste na nás nezapomínali, abyste ze mě žili a čerpali! A proto jsem se rozhodl, že vás budu často zvát do svého domu na večeři a vždy pro vás připravím ten nejlepší chléb a víno, v kterých se vám budu sám dávat! Budou to chvíle, kdy budete jen se mnou, chvíle, kdy se budeme spolu všichni radovat, kdy budete mít čas mě naslouchat, kdy budeme spolu rozmlouvat, kdy vás budu intenzivně spojovat mezi vámi navzájem, a pak budete pak mít dostatečnou sílu, abyste šli se mnou do světa, budete na mě častěji vzpomínat a nezapomenete tak lehce na to, že jsem vedle vás i mimo můj dům, než se zase všichni sejdeme v mém domě u stolu!

A když to bude pro vás dlouhá doba a budete potřebovat přijít i dřív než se sejdeme ke společné hostině všichni, abyste ještě čerpali intenzivně v mé náruči, budu mít stále dveře svého domu otevřené a na stole vždy zbude můj pokrm, protože se nedá vyčerpat!

Nezapomeň, jsem s Tebou všude, ale platí moje pozvání na večeři!

váš Pán!

Myslím, že tento obraz nám může pomoci uvádět do souladu i oba zmíněné postoje. Když přijímám něčí pozvání na návštěvu do jeho domu, první, co udělám, je, že ho jdu pozdravit. A když se potkáme u dveří s ostatními hosty, pozdravíme se mezi sebou, zeptám se, jak se jim daří, ale společně směřujeme k tomu, který nás pozval. Všichni víme, proč jsme přišli: abychom byli s ním, kolem něho. Čas, než začne nebo až skončí společné posezení a večeře, mohu strávit různě: nabízí se být a povídat si se svým hostitelem, který mě pozval či mohu pomoci připravovat nebo uklízet hostinu. Avšak myslím, že to zároveň nebrání ještě se pozdravit s dalšími pozvanými, které jsem ještě nepřivítal a chci jim vyjádřit lásku nebo si říci něco důležitého. Zároveň však mám na paměti, kdo je v domě nejdůležitější a neruším ty, kteří si povídají s hostitelem.

Prakticky je jasné, že v našich podmínkách není tolik času a prostoru, aniž bych rušil ostatní, na vzájemné povídání o mnoha věcech, proto také na mši svatou navazuje agapé, ať už ve formě kavárny nebo jakéhokoli jiného společenství a setkání, kde je více času také na to.

Je jasné, že se to nedá dát všechno úplně do slov nebo pravidel, protože Jeho přítomnost a vzájemná láska mezi námi z ní vyrůstající je tajemství, do kterého nám pomáhá dorůstat postupně, když se necháme!

o. Jiří +