Děda s babičkou potřebovali vymalovat kuchyň. Taťka s mamkou proto rozhodli, že jim na celou sobotu půjdou pomoct. Nejdříve chtěli poslat Vildu a Amálku k tetě. Ti ale celý pátek tak žadonili, aby mohli babičce a dědovi taky pomáhat, že rodiče nakonec přemluvili, aby mohli malovat taky. „Hurá!” křičeli oba, když jim mamka oznámila, že se k nim mohou přidat.
Oblékli si na sebe staré oblečení a po cestě k prarodičům se ještě zastavili koupit igelit, kterým překryjí všechen nábytek. U babičky a dědy si nejdříve Amálka s Vildou chvíli hráli na dvoře, protože bylo potřeba přesunout nábytek. To museli udělat dospělí, protože nábytek je těžký. Pak si vzali štětce a pomáhali dělat první nátěry. Druhý nátěr byl už o něco těžší, protože se musel dělat válečkem. Bylo třeba s ním přejet rovně přes velký kus zdi. Vildovi to šlo, ale Amálce moc ne, a tak si šla raději hrát zpátky na dvorek.
Když bylo vše hotovo, celá rodina se společně navečeřela u dřevěného stolu za domem. Byli špinaví, ale spokojení. Kuchyň teď bude muset přes noc uschnout, nábytek se posune na své místo až zítra. Tatínek povídal dětem: „Ami, Vilíku, myslel jsem si, že nám tady budete jen překážet. Ale vy jste nám skvěle pomohli, a když pro vás nebyla práce, dokázali jste se sami zabavit na dvoře. Chtěl bych vám za to moc poděkovat. Jste dobří parťáci a příště vás zase rádi vezmeme s sebou.”
Amálka i Vilík měli radost, že mohli strávit hezký den s rodiči i prarodiči. Vilém je všechny ujišťoval: „No jasně, rádi vám příště zase pomůžeme. A budeme hodní.”


Tak jako je pro nás samozřejmé, že pomůžeme svým blízkým, mělo by pro nás být samozřejmé, že pomáháme Ježíši a že jsme jeho posly ve světě.

Pomáháš druhým? A napadlo tě někdy, že Ježíš z toho má velkou radost?