Vilda poskakoval po dvoře u babičky a dědy a nevěděl, jak by se zabavil. Do ničeho se mu nechtělo. Chodil sem a tam a nudil se.
Na vnějším parapetu uviděl jakýsi malý žlutý předmět a rozhodl se, že ho prozkoumá. Když přišel až k němu, hned mu došlo, o co jde. Bylo to Amálčino dřevěné jojo. Napadlo ho, že by si ho půjčil a hrál si s ním. Jenže se nemohl sestry dovolit, protože zrovna byla s babičkou v obchodě. „Ale co, za chvíli ho zase vrátím a Amča ani nebude vědět, že jsem si ho půjčil,” pomyslel si. Sebral jojo a začal si s ním točit ve vzduchu.
Když jojo opsalo několik velkých kruhů, ozvala se hlasitá rána. Vilda si nevšiml, že přímo za ním je kovový sloup a praštil jojem přímo do něj. Kousek joja se odštípl. Vilda se polekal. Co teď bude dělat? Amča má to jojo moc ráda a bude se ptát, co se s ním stalo. Rozhodl se, že ho položí na okno a bude dělat, že s ním nemá nic společného.
Jen to udělal, vrzla branka a v ní stály babička a Amálka. Když se s Vildou obě pozdravily, Ami hned běžela k oknu, aby si vzala jojo, které na něm zapomněla. Zjistila ale, že je poničené. „Nevíš, co se s ním stalo?” zeptala se bráchy. „Nevím,” zapíral Vilém. „Ale víš,” vložila se do toho babička. „Viděla jsem tě přes plot, jak s ním točíš.”
Vilda zrudl. Amča se na něj zlostně podívala: „Ty lháři jeden!” a utekla do domu. Babička se na Viléma zamračila a řekla: „Mám takový dojem, že sis to teď u Amálky pokazil. Nevím, jestli ti bude ještě věřit, když jsi jí lhal. Měl by ses zamyslet, jak svou chybu napravíš.”


Ježíš nám nikdy nelže. Vždycky mu můžeme věřit.

Jak by měl Vilda napravit svou chybu?