Vilém a Amálka prosili už několik týdnů dědu, aby je vzal na procházku do lesa za domem. Děda nebyl proti. Chtěl ale počkat, až bude venku hezky teplo. Což už bylo. Vzali si tedy všichni tři pohodlné oblečení, pevné boty, svačinu a pití a vydali se na odpolední výlet.
Ušli kousek cesty po polňačce a došli na kraj lesa. Tam se cesta dělila na další tři. „Dědo, kudy máme jít?” ptaly se děti. Dědeček se zatvářil tajuplně. „Já nevím. Chtěl bych, abychom nyní cestu vybrali všichni tři.” Pak si sundal batoh a vytáhl z něj velký složený papír, který byl pokreslený barevnými skvrnami, malinkatými obrázky a popsaný spoustou nápisů a čísel. „To je mapa,” vysvětloval dětem. Podle ní se dá najít v přírodě správná cesta.” Pak ji rozložil na trávu a společně se do ní dívali.
Vilda si vzpomněl, že takovou mapu zná. „Používá ji můj tatínek. Ale má ji v mobilu a nemusí nic hledat. Jen zadá cíl cesty a mapy ho navigují samy.” „Přesně tak,” přitakal děda. A pokračoval: „V této papírové mapě si ale každý musí najít cestu sám. Ukážu vám, jak na to.”
Pak zabořil prst do mapy v místě, kde se právě nacházejí, a vysvětloval jim, jak mají poznat, kudy mají jít. Vysvětlil dětem, jak se s mapou pracuje, a společně hledali správnou cestu.
Když se po dvou hodinách vrátili podle mapy domů, byli unavení, ale spokojení. Dědeček vnoučata pochválil: „Orientace v mapě vám šla skvěle. Jsem na vás hrdý.”


Když nevím, kudy mám jít, ztratím se. Ježíš mi pomáhá hledat správnou cestu.

Viděl/a jsi někdy mapu? A šel/šla jsi podle ní někdy?