Byl večer. Amálka a Vilík se chystali do postele. Měli už uklizené hračky, nachystané batůžky na další den a rozestlané postele. Amálka už byla v pyžamku a ležela v posteli, Vilík se umýval v koupelně. Až budou oba v posteli, přijdou ještě rodiče a dají jim pusu na dobrou noc.
Amča se v posteli trochu nudila, a tak si začala hrát s vypínačem lampičky, který visel přímo nad ní. Píchala do něj prstem, aby se mírně rozhoupal. Pak zkoušela, jakou silou ho musí zmáčknout, aby světlo zhaslo, ale schválně ho nezhasínala. V jednu chvíli ho ale omylem zhasla. Lekla se toho a cukla rukou k sobě.
„Ale no tak, Amálo, já nic nevidím!” vyjekl nazlobený Vilda, který právě vešel do pokojíku a zavřel za sebou dveře. Mával okolo sebe rukama, aby do ničeho nenarazil. „Promiň,” omlouvala se polekaná sestra. Snažila se nahmatat vypínač nad sebou, ale nedařilo se jí to. „Promiň, nemůžu ho najít,” vysvětlovala bráchovi. Ten se krůček po krůčku vydal tam, kde slyšel Amčin hlas. „Já k tobě zkusím dojít poslepu. Říkej něco, ať tě slyším.”
Naštěstí to k Amálčině posteli bylo jen pár kroků. Vilda za chvíli dorazil a posadil se vedle ní. Svou postel má hned vedle. Ještě, že si sourozenci každý večer uklízí všechny hračky a nebylo tak o co zakopnout.
„Je mi to líto, Vili,” omlouvala se Ami zkroušeně. „Už si s tím vypínačem nebudu hrát.” „To nevadí, společně jsme to zvládli,” odpověděl jí na to Vilém. Pak jí pomohl nahmatat vypínač a rozsvítili. Vilda si pak lehnul do své postele a čekali na rodiče, až jim přijdou dát dobrou noc.


Když nevíme, kudy máme jít, Ježíš nám vždycky pomůže.

Už se ti někdy stalo, že jsi šel/šla potmě po svém pokoji?