„Dneska jsme se ve škole učili o domácích zvířatech!” hlásil Vilík, jakmile překročil práh babiččina a dědova domu. Ukazovali jsme si fotky krav, koní, koz, slepic a králíků! Až budu velký, chtěl bych mít farmu. Moc by mě to bavilo,” sdílel své nadšení. Amálka se hned přidala: „Tý jo, já bych taky chtěla mít domácí zvířata! To by bylo super. Škoda, že bydlíme v paneláku. Ale na balkon by se koník možná vešel!” „To by určitě nešlo,” smála se babička. „Třeba byste nějaké zvířátko mohli mít tady u nás. Bylo by ale potřeba, abyste se o něj chodili starat.”
Slyšel to děda, který zrovna procházel kolem, a povídal: „Když mi bylo jedenáct let, měl jsem svoje vlastní králíky. Sám jsem se o ně každý den staral. Moc mě to bavilo.” „Tý jo, dědo, to jsi přece nemohl zvládnout. Jak jsi to dělal?” „No, úplně jednoduše,” smál se děda. Prostě jsem je vždycky šel poklidit a nakrmit, když jsem přišel domů ze školy. Nikdo mi s tím nepomáhal. A pak jsem měl i kozu a prodával jsem sousedům její mléko.”
„To není možné, to jsi nemohl zvládnout,” kroutily hlavou děti.” „Nevěříte? Tak chvíli vydržte,” mrkl na ně děda a odešel do ložnice. Chvíli se tam hrabal ve skříni za postelí. Když se vrátil, držel v ruce zašlou hnědou krabičku. V ní byly
černobílé fotky. Ty pak další chvilku přebíral a polohlasem nahlas přemýšlel: „Kam já jsem ji jen dal?” Až zajásal: „Ano, tady je!” a vítězoslavně dětem ukázal fotku, na které byl vyfocený on sám jako kluk u své králíkárny. Děti kulily oči. Když si fotku prohlédly, koukly na dědu a uznale společně přikývly: „Teda, dědo, byl jsi hustý.” A Vilda ještě dodal: „Možná, že bychom se vlastně nakonec o nějakého králíka taky zvládli postarat.”


Občas druhým lidem nevěříme. Tomáš Ježíši taky nevěřil, že skutečně vstal z mrtvých.

Stalo se ti, že ti někdo nevěřil? Nebo jsi někomu nevěřil/a ty sám/sama?