Vilík se vracel s tátou z jejich společného výletu. Měli před sebou kus cesty a zastavili se v dřevěném altánu pro turisty, aby si odpočinuli. Vilda dostal žízeň a poprosil tátu, aby mu podal láhev s vodu.
„Jasně, hned ti ji podám,” odpověděl táta, zastavil a sundal si batoh, aby mohl láhev vytáhnout. Sáhl do batohu a najednou zbledl. „Já jsem zapomněl, že jsme vlastně včera všechnu vodu spotřebovali. A v těchto místech není nikde možné si ji doplnit. Budeš to muset nějakou dobu vydržet bez pití. Jakmile přijdeme k nějakému domku, poprosíme, aby nám vodu doplnili.” Vilda pokýval hlavou, jako že chápe. V duchu si ale říkal, že si není jistý, jestli to zvládne.
Šli dál a Vilík čekal, že za chvíli určitě k nějakému domu přijdou. Žádný ale nebyl na dohled. Vilda už byl neklidný. Měl opravdu velkou žízeň a začínalo ho škrábat v krku. Asi po půlhodině jeden maličký domek potkali. Vypadal spíš jako chata. Zkoušeli najít zvonek, ale nikde ho neviděli. Pak zaklepali, ale nikdo neotvíral. Museli tedy jít po cestě dál.
Za chvíli dorazili k většímu domku. Když cinkli na zvonek, otevřela jim milá starší paní. „Dobrý den, moc prosíme, napustila byste nám vodu do láhve? Jsme na dvoudenním výletě a všechno pití nám došlo,” požádal ji táta. Paní se usmála, vzala si od táty láhev a odpověděla: „No samozřejmě, hned jsem zpátky.” Za minutu byla zpět s napuštěnou láhví a talířem buchet. Vilém a tatínek si každý jednu buchtu vzali, poděkovali, napili se a vydali se na cestu.
„Tati, mně je tak dobře, když jsem konečně uhasil žízeň. Je tak dobře, že máme co pít. Bez vody se nedá dlouho vydržet. Nikdy dřív jsem si to neuvědomil.”


Bez vody, kterou pijeme, nemůže být naše tělo. Bez vody, kterou nám dává Ježíš, nemůže být naše duše.

Měl/a jsi někdy žízeň? Co rád/a piješ?