Vilda a Amálka seděli u stolu v kuchyni a svačili tvarohový koláč. „Dáte si k tomu džus?” zeptala se jich babička. Oba chtěli. Vilík prosil o pomerančový a Amča si vyžádala černý rybíz. Babička se jí to ale snažila rozmluvit: „Černý rybíz hodně špiní. Nechceš si to raději rozmyslet? Co kdyby ses polila?” „Neboj, babi, nepoliju,” odpověděla Ami. Babička jí tedy vyhověla. Když před ni ale pokládala sklenici červeno-fialového nápoje, trochu zaváhala. Řekla si ale, že bude vnučce věřit, a odešla do komory pro cibuli.
Najednou ale uslyšela, jak Amča polekaně vypískla. „Je to tady,” řekla si v duchu babi. Hned se vrátila do kuchyně, aby zjistila, že se její obavy naplnily. Amálie měla na šatech velkou skvrnu a v očích slzy. „To jsou moje oblíbené šaty,” plakala. „Já jsem ti to říkala,” proběhlo babičce hlavou. Ale neřekla to. Místo toho vnučce
pomohla vstát od stolu, hned jí sundávala polité šaty a utěšovala ji: „Neboj, to se vypere.” „To jsou mo-mo-moje oblíbené,” opakovala vzlykající Amálka.
Babička nejprve šaty opláchla pod studenou vodou, pak je rozložila na pračce a na skvrnu nasypala kyselinu citronovou. „Snad zmizí,” vyjádřila naději, vzala vnučku na ruce a šla s ní do pokoje, aby si tam mohla obléknout náhradní šaty. Když je měla Amálka na sobě, objala babičku a zeptala se jí: „Ty se mi nesměješ, babi? Ani Vilda?” „Proč bychom se ti měli smát?” nechápala babička. „No že jsem nešikovná. A že jsem udělala chybu.” Babi se usmála. „Kvůli tomu bychom se ti určitě nesmáli, moje drahá. To by se mohlo stát každému. Všichni děláme chyby. Ale, prosím, buď příště opatrnější.” „Budu,” slíbila Amálka.

Ježíši se smáli, i když nic špatného neudělal. Byla to jeho oběť za nás.

Už se ti někdy stalo, že ses bál/a, že se ti někdo bude smát?