Babička chtěla dětem naředit džus do džbánu. Džbán byl ale položený na kredenci a babička na něj nedosáhla. „Budeme muset počkat, až přijde děda, aby nám ho podal,” rozhodla. „A babi, proč si nestoupneš na židli, abys ho mohla sundat sama?” ptala se Amálka. „Já už, holka, sama na židli raději nelezu. Bojím se, že bych spadla. Ale to nevadí. Na podávání věcí mám přece dědu,” vysvětlovala vnoučatům babička.
„No jo, to máš pravdu,” dumal Vilda. A na co má děda tebe?” „Já dědovi třeba zašívám díry na kalhotách. On je na drobné ruční práce úplně levý. Jednou si zašíval roztrženou košili a popíchal si prsty tak, že mu z nich tekla krev,” vzpomínala babi.
„Každý umí něco jiného,” přemýšlela Amálka. „Naše maminka třeba neumí řídit auto. A tatínek to umí, tak nás všechny vozí. A taky táta skvěle vaří. A mamka nám všem pere a žehlí. Ale taťka jí v tom často pomáhá.” „To je super, že každý umí něco jiného. Můžeme se navzájem doplňovat,” dodal Vilda.
„Umět něco dobře je velký dar,” připojila ještě babička. A pokračovala: „Každý z nás umí něco jiného, proto bychom si měli pomáhat. Ale jsou také věci, které bychom měli umět všichni. Třeba být k druhým lidem laskaví, umět ovládat zlost nebo být ochotní druhým pomáhat.”
Jen babička dokončila větu, přišel do kuchyně děda. Babi ho poprosila, aby jí sundal džbán, nalila do džbánu nejdříve džus a pak vodu a rozlila ji do sklenic, aby se všichni mohli napít.


Ježíš nám posílá Ducha svatého. Ten nám dává dary, kterými sloužíme druhým.

Jaký dar máš ty? A tví blízcí?