Amálka seděla v obývacím pokoji a chroupala cukroví. Bylo úhledně naskládáno na skleněném talířku. Nejvíce na něm bylo narovnáno perníčků. To Amče vyhovovalo, protože perníky má nejraději.
Všimla si, že jedno velké perníkové srdce je schované v prosklené vitríně naproti televizi. Vstala z pohovky a šla si ho prohlédnout. „Babi, ten perník není z letošních Vánoc, že?“ „Máš pravdu. Není,” potvrdila její domněnku babička. „A kde se tady tedy vzal?” vyzvídala Amálka. Babička vzala perník, pečlivě zabalený v celofánu, do ruky a přisedla si k vnučce. „Tento perník tady mám schovaný už pár let. Rozhodně ho nebudeme zkoušet jíst. Už by nebyl dobrý. Nechci ho ale ani vyhodit, protože je pro mě velmi důležitý.”
Amča se hned vyptávala dál: „A proč je pro tebe, babi, důležitý? Dostala jsi ho od někoho významného?” „Přesně tak,” pokývala babi hlavou. „Dostala jsem ho od velmi dobré kamarádky. Chodily jsme spolu na střední školu a velice jsme si rozuměly. Pak jsme se ale mnoho let neviděly a neměly jsme na sebe žádný kontakt. Ona se totiž odstěhovala do jiného města, zapomněly jsme si vyměnit adresy a telefony tenkrát ještě nebyly. Už jsem se smířila s tím, že ji nikdy neuvidím. Jednou jsme se ale potkaly na náměstí. Byla tady totiž na návštěvě u známých. Ani se nám nechtělo věřit, že jsme se poznaly, když jsme se tolik let neviděly! Měly jsme velkou radost, vyměnily si telefonní čísla a domluvily se, že se navštívíme. Po pár měsících za mnou přijela a přivezla mi toto srdce. Já ho mám od té doby schované. Je to pro mě důležitá vzpomínka na to, že jsme se navštívily a že jsme pro sebe důležité.”


Kdo je pro nás důležitý, na toho si rádi uděláme čas.

Kdo je pro tebe důležitý?