Na dnešní den se Vilda i Amálka obzvlášť těšili. Budou totiž u dědečka a babičky poprvé přespávat. Nějakou dobu už si to přáli zkusit. Ještě nikdy nespali bez rodičů. Amálka měla sbalený batůžek dokonce tři dny předem, jak byla natěšená.
Domek babičky a dědy je docela malý, a tak vnoučata musela spát v obývacím pokoji na rozkládacím gauči. To jim ale vůbec nevadilo. Společně s babičkou a dědou povečeřeli a pak jim pomohli obývák uklidit a připravit se v něm na spaní. Vilda pomáhal dědovi natáhnout na gauč čisté prostěradlo. Když v tu chvíli najednou zhasla světla. Všichni se polekali. „Babí, co se to děje?” vyjekla vyděšená Amálka. „Asi vypadla elektrika,” objala ji babička a snažila se ji utěšit. Pak dodala: „Zůstaňte stát, kde jste, děti, ať o něco nezakopnete. Dědečku, mohl bys, prosím, zajít pro svíčku? Děkuji.” „Ano, už ji mám tady,” řekl děda. Vzápětí se ozvalo klepnutí o stůl, jak na něj pokládal svíčku, a pár sekund poté škrtnutí sirkou. Objevilo se malé světýlko. Sice neozářilo celou místnost, ale stačilo k tomu, aby se Amálka, Vilík, babička i děda mohli pohodlně a bezpečně usadit na roztaženém gauči.
„Co budeme dělat?” ptala se Amča. „To tady už bude pořád tma?” strachovala se. „Ale ne, neboj,” uklidňoval ji děda. „Myslím, že elektrika za chvíli zase sama naskočí. Budeme tady teď chvilku sedět, čekat a povídat si.”
Po pár minutách se světla zase rozsvítila. Všichni si oddechli. „Ty jo, nikdy mě nenapadlo,” přemýšlel Vilík, „jak moc důležité je, že máme světlo. Bral jsem to doteď jako samozřejmost. Ale stačí, aby vypadla elektrika, a jsme úplně nahraní!”


Světlo je pro všechny důležité. Ježíš je pro nás také světlem.

Zůstal jsi někdy doma potmě?