Děda byl v kůlně a něco tam opravoval. Vildovi se zdálo, že je tam nějak dlouho a mrzelo ho, že si s nimi nehraje. Proto se za ním šel podívat.
„Dědo, co to tady děláš?” ptal se ho zvědavě. „Ále, hledám lano. Babičce se zlomil sušák na prádlo, tak bych jí ho chtěl dočasně opravit, než koupíme nový. Má totiž zrovna prádlo v pračce a bude ho potřebovat někam pověsit.”
„Aha, a mohl bych ti nějak pomoct?” nabídl se Vilda.
„Už není třeba. Myslím, že jsem ho právě našel,” zajásal děda a vítězoslavně vytáhl zaprášené lanko ze staré bedny v koutě. „Ale můžeš mi pomoct svázat ten sušák.” Vilda souhlasil.
Společně pak šli do chodby. Vilda držel nohy sušáku u sebe a děda je omotával lankem. Za chvíli bylo hotovo.
„Dědo, to je super, že existují pevná lana, kterými můžeme něco opravit,” radoval se Vilda.
„No jo, to máš pravdu,” na to děda. „Ale takový sušák, to nic není. Tohle lano by toho zvládlo daleko víc.”
„Co třeba?” zajímal se Vilda. „Udrželo by mě, kdybych se na něj pověsil?”
„No jasně! Udrželo by tebe i s Amálkou dohromady. A mě asi taky. A víš, Vildo, na co jsem si teď vzpomněl? Vzpomínáš si, jak jsme si minulý týden povídali o křtu a jak jsme si říkali, že je to velká a důležitá událost? Tak si představ, že křest je jako to lano. A to lano vede do nebe. Připoutá tě k nebi a drží tě, když v životě padáš. Když je někdo pokřtěný, znamená to, že má spojení s nebem. Rodiče dávají své malé děti pokřtít, aby jim toto spojení s nebem zajistili. Aby děti byly už odmala spojeny s Ježíšem.”


Křest nás spojuje s Ježíšem. Je to velmi pevné pouto.

Pamatuješ si, jak křest probíhá?