Děda s babičkou mají v chodbě u hlavních dveří dlouhý dřevěný hranol. Amálka si ho všimla, když hráli s Vildou na schovávanou. Chtěla se do rohu vedle dveří skrčit mezi bundy, ale málem se tam nevešla, protože tam byl ten divný kus dřeva.
Když hra skončila, vzala ho do rukou a přinesla do obývacího pokoje, kde si babička četla knížku. „Babi, co to tady máte?” vyptávala se zvědavě. „Co bys řekla, holka?” nechala ji hádat babička. Amálka se dlouze zamyslela. „Možná, že ho dáváte v zimě pod dveře, aby vám skrz ně netáhlo,” napadlo ji. „Ale kdepak,” smála se jejímu nápadu babi. „To bychom použili spíš nějaký hadr. Dřevo nás před chladem tak dobře neochrání.” „Tak ho tam máte nachystaný, abyste s ním mohli zloděje praštit po hlavě!” tipoval si Vilda, který přiběhl do obýváku z kuchyně, odkud zaslechl jejich rozhovor. „To taky ne,” odvětila babička. „Ale jsi blízko.” Vilík chtěl hádat dál, ale už ho nic rozumného nenapadlo.
Děti se tedy raději nechaly poddat. Babička jim vše vysvětlila: „Vždycky, když jdeme s dědou spát, opřeme tohle dřevo o dveře. Kdyby se sem někdo dobýval, tak to velmi dobře uslyšíme. Dřevo totiž při otevření dveří spadne na zem a udělá ránu, kterou nemůžeme přeslechnout. Dělávali to tak dědečkovi rodiče a my jsme to od nich převzali.”
„A stalo se vám někdy, že by se sem někdo vloupal?” vyzvídala Amča. „Naštěstí ne. Ale mohlo by se to kdykoli stát. Určitě to není tak, že bychom se každou noc báli, že sem přijde nezvaný host. Ale stát by se to mohlo,” vysvětlila babi. „To je super, že dokážete být tak připravení,” ocenil prarodiče Vilík.

Vyplatí se být připravený. Ježíš nám radí, abychom byli na konec světa připraveni.