Dopis P. Romana
19. 12. 2006
Ježíš se narodil v chudé
betlémské stáji uprostřed světa; světa, který propadl honbě za bohatstvím.
Chudý mezi bohatými, to je poselství, které nám každoročně zvěstuje.
Strávil jsem měsíc a půl v České republice, tato doba mi měla být příležitostí,
abych se zastavil a zamyslel, zamyslel nad smyslem toho, co dělám a také načerpal,
především duchovních i duševních sil pro moji další činnost. Moc příležitostí
k zastavení jsem však neměl, tuto dobu jsem trávil objížděním farností a médií,
což asi k mediální době patří. V tom všem ježdění jsem měl i příležitost poděkovat
mnohým za pomoc, kterou mé malé, chudé zemi poskytují. Snad jsem se i znovu
na chvíli vrátil do problémů u nás, v Čechách a na Moravě. Musím říct, že
jsem si připadal jako blázen, který dělá všechno možné, aby uspokojil nároky
všech a všeho, co by mohlo tuto pomoc podpořit.
A tak, když jsem se znovu vrátil sem, nazpět, do bídou a nepokoji zmítaného
Haiti, uvědomil jsem si, jak miluji právě život lidí této malé země. Země,
kde lidé chodí bosi, spí se slepicemi a kozami na jednom dvorku, hádají se
o tyčku v plotě a počítají kameny před svým domem. Farnost, kterou jsem dva
měsíce neviděl, se vůbec nezměnila, lidé jsou tu stále stejně srdeční a jednoduší,
jsou vděční za každý malý projev náklonnosti.
Ještě před mým návratem se tu přehnal cyklon, který tu přivodil záplavy, které
připravily spoustu lidí o úrodu na svých políčcích a některým vzaly i střechu
nad hlavou. Lide tady přijímají všechny pohromy s neuvěřitelnou odevzdaností,
která se často mísí s rezignací. Jsou zvyklí na bídu a tak jim další těžkost
na chvíli vtlačí slzy do očí a zároveň je přiměje se s tím vyrovnat a znovu
se pustit do, někdy až ubíjející, práce s motykou v ruce.
Jiná situace je v hlavním městě, které se s bídou vyrovnává po svém. Únosy
a násilí se tu staly teď již normálním jevem a tohle počínání ho odděluje
ještě více od zbytku země, která se tak cítí ještě více odříznutá od pomoci,
která je blokovaná těmi, kteří se zaprodali násilí.
Život tady, v Baie-de-Henne, tak není vůbec snadný a lidé se tu cítí zapomenuti.
Všechna tato protivenství je však na druhou stranu stmelují dohromady jako
jednu rodinu. Po mém návratu jsem se okamžitě pustil do budování systému čerpání
pitné vody pro vesnici. Škola má teď vánoční prázdniny a tak se se všemi dětmi
z vesnice společně připravujeme na Vánoce, které tu alespoň na chvíli dají
zapomenout na všednost každodenní lopoty. Deset párů se tu na Vánoce rozhodlo
spojit svůj život ve svátosti manželství, to je na místní poměry, kde se lide
velice neradi zavazují, veliké Boží požehnání. Asi to vypadá tak, že v té
vší bídě a nedostatku je už jen Bůh, který může něco změnit, kéž by tomu tak
bylo!!!
S přáním radostných Vánoc a šťastného nového roku,
P. Roman Musil OMI
