Dopis od P. Günthera z Pákistánu
ze dne 18. 2. 2007
Milí přátelé!
Přijel jsem na dva dny do Multanu do našeho malého semináře, protože včera slavil jeden dominikán, který pochází z mé farnosti, kněžské výročí. Také mám založit nové konto a dostat z biskupa nějaké peníze na platy učitelů a katechisty. A hlavně jsem rád, že si mohu trochu odpočinout, protože jsem docela unavený - jak fyzicky, tak i psychicky.
Práce je dost. Strávím nějaký čas v našich školách, někdy mám i 2 - 3 mše. Předevčírem jsme měli v poledne mši sv. v jedné vesnici venku na prostranství mezi malou kapličkou a stromem. Je tam škola - malotřídka s jedním učitelem. Děti se učí venku na tomto otevřeném prostranství - říkám tomu "škola pod stromem". Byla to moje první mše na tomto místě. Přišlo asi 70 dospělých a samozřejmě, jako vždycky, hodně dětí. Pak jsme jeli domů na rychlý oběd. Potom jsem zavezl jáhna a katechistu na pohřeb, který začíná modlitbou v domě smutku. Pohřeb je vždycky ve stejný den. Pokračoval jsem s naším bohoslovcem, který je tu na půlroční praxi, do městečka na nákupy a po další mši jsme vyzvedli jáhna a katechistu a jeli k jednomu domu či usedlosti (lide tu žijí většinou roztroušeně v hliněných domcích uprostřed svých polí) na mši sv. "na poděkování". Ale byli jsme šťastní, protože jsme dostali dokonce dvě večeře, den předtím jsme měli oběd a večeři v jednom a sice až o půl osmé večer.
Co mne psychicky trochu vyčerpává, je hlavně jazyk a zdejší problémy s půdou. Lidé tu mluví jen pandžábštinou. Tento jazyk je sice urdštině podobný, ale jsem jakoby v situaci člověka, který se naučil v Praze trochu česky a pak přijde na východní Slovensko, což znamená, že první týdny či měsíce vůbec ničemu nerozumí Ve svém posledním dopise jsem naznačil, že křesťané tu sice už 20 až 35 let obhospodařují půdu a vytvářeli mezi písečnými dunami krásná pole, ale půda jim dodnes nepatří. Proto znovu a znovu někteří o svoji půdu přijdou: "landlords" (velkostatkáři), nebo teď i armáda, si vezmou pole pro sebe. Tento problém je mnohovrstevný a nemohu to zde vysvětlovat. Chci jen popsat, co já přitom prožívám. Např. minulý týden bylo noční jednání (20 - 22h) starších jedné vesnice - jeden "landlord" vzal půdu jedné vdovy a zoral je - seděli jsme v prázdné místnosti z hlíny na pletených postelích, ve vedlejší místnosti byly krávy - docela romantické. Jenže během těchto dvou hodin jsem ani jedné větě jasně nerozuměl a začal jsem se smiřovat s tím, že musím zapomenout všechno, co jsem v životě slyšel o misionářích a jejich boji o půdu pro lidi v Latinské Americe a jinde. A že se musím spokojit s tím, že moje "role" je pouze v tom, že jsem přivezl jáhna a pracovníka Charity a že se modlím. Jazyk a moje bílá barva mě nutí, abych zůstal naprosto v pozadí. Výsledek jednání bylo, že všichni muži z vesnice si vzali půdu zpět. Den poté přišli zase lidé onoho velkostatkáře, a teď je všechno v rukou policie, která moc ráda přijímá úplatky, takže chudí mají smůlu. Takže uvidíme. V každém případě byla reakce celého společenství obce krokem dopředu.
Pro mě je důležité, abych pochopil a přijímal, že moje práce není, abych si hrál na "spasitele" (očekávání některých lidí byla ze začátku velká), nýbrž abych je doprovázel a povzbuzoval a pomáhal jim vidět jejich život vždy ve světle evangelia a víry. Nějak je to proti mé povaze, tolik bych toho chtěl "dělat". Ale je to pro mě dobrá - i když docela tvrdá - škola. A zdá se, že fakt, že v mém případě kněz už nemůže hrát nějakou vedoucí roli, je pro lidi prospěšný a nutí je vzít věc do vlastních rukou a usilovat o větší jednotu mezi sebou. Tak doufám, že moje nemohoucnost přináší požehnání nejen pro mne samotného na duchovní cestě, ale také mým farníkům.
Snad si teď myslíte "chudák o. Günther", ale i když jsem psal dnes jen o těžkostech, mohu upřímně říct, že děkuji Bohu každý den za tuto neuvěřitelnou dobrotu a milost, ze smím chodit a jezdit pískem a být zde v poušti a s těmito lidmi právě v této situaci .
S prosbou o modlitbu končí svoji zprávu
Váš šťastný pouštní farář o. Günther
