Dopis P. Günthera
13. prosinec 2006
Milí přátelé!
V neděli to bude už jedenáct měsíců, co jsem přijel do Pákistánu, takže bude vhodné, abych se ohlédl zpět a zároveň se podíval do budoucnosti.
Z těchto 11. měsíců jsem
hned na začátku strávil 14 dní na cestách, abych poznal všechny oblátské domy
zde, pak jsem se tři a půl měsíce v Lahoře učil jazyk, a teď jsem už skoro
7 měsíců v Kvétě ve farnosti.
Rozhodl jsem se tehdy nevyužít možnosti působit na krásném poutním místě na
Klokotech, anebo druhé možnosti jít do Německa, abych se věnoval víc zenové
kontemplaci. Chtěl jsem sloužit chudým, chtěl jsem být "užitečný"
(tak jsem to cítil ve svém srdci). Když se teď ohlížím zpět, uvědomuji si,
že asi žádný rok v mém životě nebyl tak "neužitečný", bez výsledků,
jako uplynulý. Nenaučil jsem se jazyk (ani nejprimitivnější konverzaci nezvládám
plynule). Mimo jiné i proto jsem nedokázal dělat žádnou důslednou pastorační
práci, která by přinesla nějaké viditelné plody. Na druhé straně si ale také
uvědomuji, že jsem asi jen málokterý rok strávil v takové blízkosti Boží,
přimknutý k Pánu.
Tak mě vnější okolnosti, které mne neustále učí pokoře a nutí mě hledat jistotu v Bohu, přivedly blíž k Pánu, než by dokázala všechna modlitba a meditace (vím však, že mě vnější okolnosti mohly vést blíž k Pánu proto, protože jsem usiloval o věrnost v modlitbě). To je teď moje stálá modlitba: aby mě všechny situace, či situace všeho druhu, přivedly blíž k Pánu a abych já lidi kolem sebe mohl vést blíž k Pánu...
Na závěr ještě pohled
do budoucnosti: budu přeložen do Pandžábu - od začátku ledna budu pracovat
ve vesnicích naší farnosti Derekabad.
Bylo to pro mě velké překvapení - víte přece, že jsem se do Pákistánu hlásil,
abych pracoval v Balučistánu, v Apoštolské prefektuře Kvéta. Těším se ale
na to, neboť Derekabad mě okouzlilo, když jsem tuto farnost na začátku tohoto
roku navštívil: je to menší pouštní oblast v jinak úrodném Pandžábu, severozápadně
od Multanu, do které se v sedmdesátých letech nastěhovali křesťané s nadějí,
že jim půda bude přepsána (bylo to za doby reformní vlády). To se však nikdy
nestalo. Proto se mnozí zase odstěhovali, neboť život zemědělce je tu těžký:
všude jemný písek, půda solnatá, voda slaná, takže je třeba investovat do
vodních čerpadel pro kultivaci polí. A přitom je kvalita úrody tak slabá,
že za ni moc peněz nedostanou. Žije tu ale stále ještě kolem 400 katolických
rodin. Obláti zde vybudovali farnost s poutním místem - je tu "grotta",
jeskyně Panny Marie Lurdské. Kněz, který tu momentálně pracuje, se musí léčit.
Má žloutenku, takže ho aspoň na 6 měsíců zastoupím. Protože neumím jazyk,
bude se mnou jeden z našich pákistánských jáhnů a v únoru přijde ještě bohoslovec
na 6. měsíční praxi. Práce bude dost, protože i jedna ze sester sv. Rodiny
v sousední farnosti onemocněla, takže aspoň 4 z našich 6. nebo 7. farních
škol (možná všechny) si budeme muset spravovat sami.
I když administrace škol bude pro mě úplně nová a jistě náročná zkušenost,
těším se na život mezi těmi prostými zemědělci a radostnými dětmi. Nemohu
zapomenout na jednu návštěvu v jedné z těchto škol, která měla vlastně jen
jednu velkou místnost. Ten den v lednu seděly děti venku na sluníčku ve skupinách.
Ujistily mě, ze chodí rády do školy - i tehdy, když ráno, při cestě do školy,
teplota není moc nad nulou (jako právě ten den).
Jsem Bohu
vděčný, že mě takto vede a obdarovává skrze službu, kterou mi chce svěřit.
(Jak se znám, přejde mě nadšení, až tam budu - ale i to patří k životu). Vánoce
jsou vlastně o tom, ze Pán nás nejvíc obdaruje v čase a způsobem, který nejméně
čekáme...
Přeji Vám požehnané Vánoce!
Váš šťastný
"pouštní farář" Günther
