Dopis od. P. Günthera
z Pákistánu ze dne 4. 11. 2009
Milí přátelé!
Jistě dorazily hodně
špatné zprávy z Pákistánu k vám a děláte si starosti o mne. Proto chci vám
podat zprávu.
Na jedné straně je pravda, že se bezpečnostní situace v Pákistánu zhoršuje.
Po atentátu na universitě v Lahore byly školy v celé zemi zavřeny. V našich
třech větších školách jsme museli teď zaměstnat ozbrojené strážce, jinak by
nám úřady zavřely tyto školy natrvalo. Už před měsícem a půl mi nový policejní
důstojník v našem městečku začal vnucovat policistu, který by mne ve dne v
noci doprovázel. Odmítl jsem to rázně, a ukázalo se brzy, že jsem udělal dobře:
dostal jsem návštěvu od rakouských manželů, kteří cestují s karavanem do Indie
a když v Balúčistánu přenocovali na faře, vyprávěl jim tamější oblát o mně.
Pak přijeli sem. Měli sebou policejní eskortu a proto jsme byli velmi omezeni.
Stále byl aspoň jeden policista s námi. Když jsme šli navštívit lidi, děti
utíkaly a dospělí byli také nesví kvůli policistovi s puškou. V sousedním
okrese působili američtí pastoři mnoho let. Teď se vrátili domů, protože nikdo
nemůže dělat pořádnou pastoraci, když má stále ozbrojence za zády, který k
tomu ještě pozorně naslouchá.
Ve skutečnosti je náš kraj stále ještě pokojný. Trochu horší je to na západ
od nás, v našich nových oblastech, které nám biskup před měsícem přidělil.
Kot Addu (vzdálený od nás 40 km) a Dera Ghazi Khan (vzdalený asi 120 km) leží
na obou stranách řeky Indus a patří už do oblasti sousedících s Balúčistánem
a Jižním Waziristánem, kde probíhá právě vojenská operace proti Talibanům.
A ti utíkají před armádou do sousedních oblastí, tedy i směrem k nám. Proto
nebudu ze začátku jezdit do Dera Ghazi Khanu, aspoň ne během vojenské operace,
a budu posílat katechistu.
Do Kot Addu jsem jel poprvé poslední sobotu a byl jsem velmi šťastný, protože
pro takovou práci jsem se tehdy hlásil do Pákistánu. Chtěl jsem sloužit v
Balúčistánu křesťanům, kteří žijí roztroušeně v muslimském prostředí a někdy
celý rok nevidí kněze. Kot Addu (asi 20 křesťanských rodin) a okresní město
Dera Ghazi Khan (10 rodin) patřily do farnosti Loreto severně od nás, ale
pro velkou vzdálenost ani kněží ani katechisté tam nejezdili. V Kot Addu postavili
před 25 lety křesťané malý kostelík v domě jednoho z nich. Bylo to poprvé
po několika letech, kdy tam byla sloužena mše sv. Křesťanská populace v Kot
Addu je docela různorodá: většina žije v malých domcích a v úzkých uličkách.
Ale je tam také několik dobře situovaných rodin. Pozvali mne na večeři do
jedné rodiny, která žije v areálu velké elektrárny (je tam celkem 5 rodin
křesťanů). Jsou tam domky zaměstnanců, obchody a školy. Vypadá to jako kousek
západní Evropy. Vybavení domku bylo také docela evropské. A ještě něco mi
připomnělo Evropu: když se v kostele nebo domech modlíme, také děti se většinou
docela vážně soustředí. Ale v této rodině si děti během modlitby hrály a řádily.
Je to asi tím, že se náš život stává roztěkaným, když všechno máme a je mnoho
možností. Těžké životní podmínky nás soustřeďují a nasměrují (aspoň tehdy,
když jsme neztratili schopnost se trochu ztišit.) A tato schopnost v Asijcích
zpravidla je. Proto jsem rád, že mohu zatím žít zde a plnit si svůj sen z
mládí: stát se Ježíšovým přítelem a sloužit chudým a opuštěným.
Abych tuto misii dobře splnil, prosím o modlitbu!
Váš o.
Günther
